Když mluvíme o segmentu střešních oken jako o dinosauřím světě, je třeba tento postoj také zdůvodnit a osvětlit tak, co nás vedlo k vývoji střešního okna vlastní konstrukce. Pokusíme se podívat na věci, které se běžný zájemce či uživatel střešních oken klasické koncepce nedozví, neboť výrobci je z pochopitelných důvodů neuvádí a nikdo jiný nemá zájem platit si informační prostor z vlastní kapsy a co hůř, nemít z toho navíc žádný zisk…

Pohled na střešní okna z hlediska konstrukce

Drtivá většina střešních oken dostupných na trhu je vystavěna na klasické, osvědčené a dost zaprášené koncepci. Základem je relativně subtilní obvodový nosný rám zhotovený ze dřeva nebo plastu. Vložená nosná část křídla je zhotovená ze stejného materiálu, velikostí odpovídá vnitřní světlosti rámu. Zasklení (dvojsklo až čtyřsklo) je přichyceno na nosné části křídla zasklívací lištou (hliník, nerez nebo plast), přičemž pod sklem a pod lištou je těsnění. Kování spojuje rám s křídlem a plní funkci dle typu okna (kyvné nebo výklopné, klika nahoře nebo dole, tříbodové, čtyřbodové). Profilová těsnění zajišťují vzduchotěsnost a vodotěsnost zavřeného okna. Plechování tvoří vnější ochranu před povětrnostními vlivy a napojuje okno ke krytině.  Dodaná tepelná izolace snižuje tepelné ztráty oknem.

Co je tedy na této osvědčené koncepci limitujícího pro další vývoj a splnění přísnějších podmínek? Podívejme se na kritéria důležitá pro výrobce a zákazníka. Kupující u střešního okna předpokládá, že výrobek prošel certifikací, je tedy automaticky nějak dobrý a jednotlivé výrobky srovnává podle ceny, výrobcem deklarovaných vlastností, o design okna se v podstatě nezajímá, protože by si mezi stejně vypadajícími okny nevybral žádné, přitom ho možná ještě pošťouchne při výběru obzvlášť vychytralá reklama na výměnu jeho starých oken za prakticky stejná, která bude třeba za další dekádu opět vyměnit nebo dá na doporučení pokrývače, který hbitě doporučí okna s pro něj nejvyšší marží.

Jak je to z pohledu výrobce? Trh střešních oken ovládají tři hlavní výrobci, dva z nich produkují prakticky to samé a třetí jde vlastní cestou, ale stále staví na klasické koncepci. Jde jim o to vyrábět co nejlevněji, takže inovovat plíživě tak, aby se vyhovělo normám a bylo co napsat do bulletinu pro zákazníka. To co ale drtivá většina zákazníků neví je, že hlavní norma, vymezující kvalitu střešních oken z hlediska tepelných vlastností – ČSN EN 73 0540 Tepelně technické vlastnosti stavebních konstrukcí a budov – je u požadavků na střešní okna zoufale zastaralá a navíc v ní byl násilím před lety zrušen zásadní požadavek na nejnižší vnitřní povrchovou teplotu, neboť jej v té době bylo schopno splnit jediné okno, ještě k tomu českého výrobce, a tak se tento požadavek změnil na „doporučenou hodnotu“.  Zásadní hodnotou vyplývající z požadavku normy je celkový prostup tepla oknem a touto veličinou se jednotliví výrobci mezi sebou srovnávají. Jenomže ani ne tak po vzoru dieselgate, jako spíše obráceně, protože to již výrobci střešních oken dělají daleko déle, certifikují své výrobky na tepelný prostup tak, aby v rámci normy byl výsledek co nejlepší a co hůř, normy pro měření i výpočet jim v tom vychází vstříc a neodráží tak realitu fungování okna v konstrukci. V čem je tedy problém? U střešních oken platí úměra, že čím větší okno, tím menší tepelný prostup na m2. To protože je téměř vždy rám tou horší tepelnou částí a jeho plošný podíl na okně se s velikostí zmenšuje. Normový rozměr okna je 1,23 x 1,48 m – no, kolik se takhle velkých oken prodává, posuďte pohledem na okolní střechy. Takže okno, které si zákazník koupí, má horší tepelný prostup, než si myslí, a to o dost. Dalším faktickým problémem je stanovení tepelného prostupu okna – dle normy – ve vertikální poloze. To je vhodné pro fasádní okna, která jsou tak instalována i na stavbě, ale kolik je takto osazených střešních oken. Izolační zasklení má tu nevýhodu, že při jeho naklápění dochází ke zvětšování prostupu tepla konvekcí a Ug zasklení se zvětšuje u standardního dvojskla z 1,1 W/m2K při vertikální poloze na 1,7 W/m2K při poloze horizontální, u standardního trojskla z 0,6 W/m2K při vertikální poloze na 0,8 W/m2K při poloze horizontální. Z toho vyplývá, že v podstatě střešní okno s dvojsklem má při osazení ve střeše o sklonu 35 stupňů tak mizerné vlastnosti, že by se už nemělo léta vůbec prodávat a u oken s trojsklem by měla norma donutit výrobce udávat reálné hodnoty tepelného prostupu ve sklonu a dle velikosti okna. Tlak ze strany výrobců je ovšem tak veliký, že nikoho nezajímá, že zákazníkovi okno v zimě dole v rozích namrzá, voda pak ničí rám a okolní ostění, o plísni nemluvě. Kulantně je to vyřešeno v návodech k užívání oken, které nikdo nečte, protože je to přece okno – otevřít – zavřít, kde je malým písmem napsáno „pod oknem je třeba umístit topné těleso a zajistit jeho nepřerušovanou funkci“ nebo „povrchovou úpravu křídla a rámu je třeba obnovit každé čtyři roky“ a také „ventilační klapku nedoporučujeme používat v zimních měsících.“

Kde je tedy to pověstné jádro pudla? Výrobci se snaží zlepšovat vlastnosti oken včetně vzhledu, ale naráží na limity klasické koncepce a jejich řešení je někdy dost kostrbaté, sice funkční ale nevzhledné a složité, zákazník nemá alternativu a tak se vesele dinosauři prodávají. Pojďme si tedy ta omezení klasické koncepce osvětlit konkrétně, podle jednotlivých komponent a jejich celků.

Koncepce obvodový nosný rám – vložená nosná část křídla (oboje plast nebo dřevo)

Nevýhodou této kombinace je to, že pokud chcete to nejdůležitější u střešního okna, a to je co největší přísun světla s ohledem na celkový rozměr okna, měli byste mít co nejsubtilnější rám i nosnou část křídla, proti čemuž se zásadně staví požadavek na schopnost rámu a křídla vynést celkovou váhu, která se použitím izolačních trojskel/čtyřskel výrazně navyšuje a ještě přitom musíte v místech kování rám i křídlo zeslabit pro umístění a ukotvení kování, které je navíc tepelným mostem. Výsledkem je pak kompromis pevnost – velikost – efektivní plocha prosklení – tepelné vlastnosti.

Uložení izolačního skla – zasklívací lišta

U střešního okna jsou daleko omezenější možnosti než u fasádních oken a stále tak kraluje připevnění izolačního skla systémem zasklívací lišty s vodní drážkou. Jaké jsou její nevýhody? Dlouhá léta se využívaly zasklívací lišty z hliníku, které tragicky zhoršovaly přes distanční rámečky obvodově vnitřní povrchové teploty zasklení. To se postupně vyřešilo nahrazováním zasklívacími lištami z nerezu a plastu, teplými rámečky v izolačním zasklení a jejich posunutím v nosné části křídla hlouběji od hrany interiéru. To má pozitivní vliv na vnitřní povrchové teploty, ale zasklívací lištu je třeba připevnit do nosné části křídla, kterou je třeba dále rozšířit, a tím se dostáváme do rozporu s vidinou subtilního křídla neubírajícího z prostupu světla. Takže opět kompromis.

Izolační zasklení – skladba

Pro klasickou koncepci uložení izolačního zasklení není limitujícím jenom jeho zvyšující se váha (dvojsklo vs. trojsklo), ale i celková tloušťka, se kterou se musí nosná část křídla spolu se zasklívací lištou vypořádat. Výrobci to řeší jednoduše tak, že využívají nižší meziskelní rámečky a celková tloušťka tak výrazně nenaroste.  Vliv na tepelný prostup ve vertikální poloze není nijak výrazný, ovšem jaký je vliv tohoto řešení na zhoršení při instalaci pod úhlem, to již ani oni ani norma neřeší.

Systém otevírání – kyvné, výklopné nebo kombinované kování

Z hlediska uživatele je lepší okno výklopné, protože křídlo nezasahuje do interiéru, z hlediska výrobce je to okno kyvné, protože je konstrukčně jednodušší.  Výklopný systém pracuje na rozdíl od kyvného, který je podle středové osy vyvážený, s daleko většími podpůrnými silami při otevírání, bez nichž by uživatel okno vůbec neotevřel. Tyto síly dodávají buď plynové vzpěry nebo pružiny. Obě varianty jsou náročné na prostor a místo pro ně je opět nutné najít v prostoru mezi rámem a křídlem, někde prostě ubrat materiál bez snížení pevnosti a nosnosti. Všechna okna mají i kování, které okno zajišťují zavřené, nebo v zajištěné poloze.  I to vyžaduje prostor a rovněž působí jako tepelný most, protože většina komponent je z oceli nebo hliníku. Takže – ano správně – kompromis.

Těsnění – vlastně všeho možného

Když otevřete okno, vidíte, kolik již výrobci investovali do různých typů a profilů těsnění a čím víc břitů tím víc přece adidas.  Nevýhodou základní koncepce spárového těsnění mezi křídlem a rámem je zpravidla to, že se těsnění částečně tře o rám a po postupném znečištění spíše než jako těsnění funguje jako brus. Vzhledem k ceně a možnosti napojování v rozích se používá PVC nebo TPE těsnění, které ovšem časem tvrdne a je třeba ho vyměnit, což ne vždy jde bez demontáže částí okna.

Tepelná izolace

Klasickou koncepci se výrobci snaží tepelně vylepšit dodáváním jak obvodových bloků tepelné izolace na rám tak i přidáváním izolace do prázdných míst mezi rámem a křídlem, v poslední době i pod plechování. Tepelné vlastnosti se tak opravdu zlepšují, naproti tomu také narůstají rozměry do všech stran, což opět omezuje základní funkci okna, přinést co nejvíce světla do interiéru.

Ventilační klapka

Ventilační klapka je další ze žroutů efektivní plochy prosklení, a kterou lze správně používat vlastně jenom v létě – v zimě to nedoporučuje ani výrobce – a v létě lze úspěšně pochybovat o schopnosti vyvětrat přehřáté podkroví ventilační klapkou. I konstrukce ventilačních klapek se projevila jako tepelný most, když byly chráněny tři milimetry silnou vrstvou molitanu.  Vlastně lze u novostaveb s rekuperačními jednotkami pochybovat o důležitosti a efektivitě základní funkční vlastnosti okna, a to větrání.

Vzhled oken

V souvislosti s narůstáním různých rozměrů, tlouštěk a šířek jednotlivých součástí okna, které je kvůli klasické koncepci nutné z vnější strany zakrytovat plechováním rámu a křídla, neposouvá se vnější vzhled oken pozitivním směrem a snaha výrobců alespoň minimalizovat počty viditelných vrutů, případně zvětšovat zapuštění okna do konstrukce střechy to může sotva zachránit. Ani s vnitřním vzhledem okna toho moc nenaděláte, prostě ho čas od času ofrézujete pod jiným úhlem nebo přidáte fešnou fasetku.

Doplňky vs. klasická koncepce

Princip, kdy křídlo ať už kvůli mytí, nebo prostě jen že je to kyvné okno, prochází rámem, znamená, že nemůžete přidělat nic na rám, protože byste okno nemohli otevřít nebo umýt. Nutí vás to instalovat si síť proti hmyzu na ostění okolo okna, což znamená vrtání a šroubování nevzhledných lišt do draze zaplaceného sádrokartonového podhledu – hlavně při tom nepřemýšlet jak budete malovat. A jak je to s roletou? Tu pro změnu šroubujete vruty přímo do lakované nosné části křídla. To nejednomu zákazníkovi zatrne, když ten zpropadenej minivrut přetáhne… Nezapomínejme také na to, jak instalované komponenty rolety viditelně zmenšují efektivní plochu prosklení. Nejde ta zpropadená roleta někam schovat, zafrézovat? Nejde.

Mytí oken

Potřeba mytí okna z vnější strany udržuje klasickou koncepci překlopení křídla okolo středových pantů při životě. Konstrukce okna se zasklívací lištou s vodními drážkami a vnějším plechováním okolo křídla je mistrovským dílem při snaze o co největší zachytávání nečistot, které nezbývá než ručně vyčistit, jinak hrozí zatečení zachycené vody do na vlhkost choulostivých částí okna. A jak dobře se okno při překlopení čistí? Lze říci, že mizerně. Když už se odhodláte, zpravidla tak maximálně jednou za rok, vezmete si potřebné nářadí a postavíte se pod okno, překlopíte a zajistíte křídlo v mycí poloze, první co vás napadne je „sakra jak ten sajrajt z vnější strany křídla krásně napadal na ten světlej koberec pod oknem…“

Zabudování oken ve střešní konstrukci

Posledním avšak rozhodně neopominutelným úskalím klasické koncepce střešních oken je jejich schopnost zabudovat je plnohodnotně do konstrukce střešního pláště. Systém doplňkových hydroizolačních vrstev při správném provedení prakticky vymýtil případné zatékání okolo střešních oken. Střešní okno je konstrukčně poměrně nízké a při současných skladbách větraných střech se prakticky celé nachází venku. Výrobci se snaží pro zlepšení tepelných vlastností doplňovat obvodově rámy izolačními bloky, ale i na ty musí být v konstrukci dodatečné místo. Dalším problémem u klasické koncepce je umístění drážky vnitřního ostění na vnějším obvodu rámu – vlastně uprostřed tloušťky rámu, protože jinak to u rámů širokých cca 2,5 – 4 centimetry nejde. Po stranách pak vše záleží na možnostech doplnit při provádění vnitřního ostění dodatečně tepelnou izolaci, ale především u horního ale i spodního ostění nezbývá než uplatnit provedení ostění tzv. s odskokem, aby vznikl prostor pro dostatečné doplnění tepelné izolace.


Řada kompromisních řešení a vylepšování klasické koncepce střešních oken dovedla tento segment do stavu, kdy je trh nasycen výrobky splňujícími normy, přičemž některé hodnoty jsou ale odtržené od reality hodně daleko a střešní okno si vysloužilo mezi odbornou veřejností nálepku „střešní okno na střechu nepatří.“  Požadavek na funkce střešního okna doznal rovněž posunu, stále ale platí, že základním úkolem je prosvětlit podkroví, s technologiemi rekuperace se zaručenou výměnou filtrovaného vzduchu se postupně snižuje význam funkce okna pro větrání. Ať tak nebo tak, světlo v podkroví by nemělo být vykoupeno vysokou spotřebou tepla, kondenzací nebo dokonce plísní.

Lze vůbec výrobce střešních oken s klasickou koncepcí za něco pochválit? Určitě ano.  Za to, že i na klasicky koncipovaných oknech dokázali využít technické vymoženosti ať již v podobě moderních izolačních skel, kvalitních povrchových úprav ale i zpracování složitých detailů, pro které jsou třeba drahá zařízení. Hlavně ale za to, že dokáží s přelakovanými dinosaury a propracovaným řetězcem pobídek a marží spolehlivě ovládat trh se střešními okny, aniž by kdo hnul brvou.

Podobné články

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments